Tak se po dlouhé době dostáváme
opět k nějakému tomu příspěvku na zeď. Jak jistě víte, byli
jsme poslední dna měsíce, ale hlavně poslední dva týdny od
nevidim do nevidim zavřený v hotelu. No, už to bude za týden
končit a to nám vůbec neva :)
V mezičase jsme se vydali na výlet a
vybrali jsme si národnípark Te Urewera na sever od nás a na
jihovýchod od Rotoruy. Po cestě jsme pro velký úspěch opět dali
Kerosene Creek a byla to paráda! Šupikové, těšte se! :)
V podstatě hned za Kerosene Creek je
odbočka na Te Urewera Ranforest Route a tam jsme měli taky
namířeno. Bylo už později, tak jsme neviděli tolik na okolí,
ale za zpěvu Annie Lennox pokračovali dál...pohoda :)
Pak jsme se už rozhodli zakotvit na
noc v jednom z DOC kempů (samoregistrace – obálky). Mno, nějak
se nám nepodařilo najít ten, co je zadarmo, tak jsme zakempili v
tom, co je za 6 dolarů po náročném hledání a klení (Romča).
Jo a taky po dost přízračném setkávání s koníkama. Prostě
stáli u cest a zírali na nás z temnoty – zase v divočině,
takže fakt TMA :) Moc nevíme, jestli takhle žijou,ale přišli nám
takoví polodivocí. Každopádně, místo jsme našli, dali si pivko
v posteli a po náročném komářím masakru šli na kutě.
Ráno jsme mohli trochu vidět, kde
jsme zakempili – u hezké říčky a malého vodopádu –
Mangamate. Moc hezký místo. Vyplnili jsme obálku a jeli zase dál
k jezeru Waikaremoana. Cesta začala být prašná a ráz výletu
podobný jako minule – krásná koukačka na haluzní přírodu v
divočině a hodně koníků. Novozélandská zeleň má fakt tisíce
odstínů, příroda v deštných lesech je fakt hrozně zajímavá,
všude visí lišejníky ze stromů, tráva je vyžraná,takže z ní
trčí jen ty rostliny, co zvířata nežerou a vypadá to prostě
tak zvláštně – krásně. Cestou jsme opět potkali opuštěný
stavení a zrezlý auta, je to fakt hrozně zajímavý. Jak jsme se
blížili k jezeru, začala zatáčková fata morgana - „no tady
jsme už byli :)“ - cesta se vinula (pra)lesem a všechny zatáčky
vypadaly úplně stejně :) Nakonec jsme dojeli k jezeru a bylo fakt
velký a krásný, potkali jsme i vodopád, ale jinak ani živáčka
na celý cestě. Na jezero jsme se nejdřív podívali z výšky a
pak jsme se v něm smočili :) Bylo pěkně studený, ale zase na
druhou stranu na ledovcový jezírka na Sedmi sestrách nebo v Rago v
Norsku nemají. Takže cajk :)
Zbytek naší cesty na pobřeží byl
podobný – koukačka, kochačka, akorát jsme byli už strašně
vyklepaný z tý kamenitý prašný cesty,takže jsme asfalt docela
uvítali :)
Z asfaltu jsme se i podívali na
Napier, ale bohužel jen z dálky, trochu jsme zakravili na černý
pláži a pak se vydali po silnici 5 zpět do Taupo. Cesta je to taky
moc krásná, viděli jsme vodopády Waipunga hory Ruapehu a
Ngauruhoe při západu slunce, což bylo taky velmi impressive. A
když jsme dojeli do Taupo, rozhodli jsme se ještě smočit ve spa
parku :)
