Novozélandské Paseky: Nový Zéland – měsíc 1

Nový Zéland – měsíc 1 – 1. co jsme robili a co robíme

Tak se měsíc s měsícem sešel (vážně? Na druhou stranu, jen měsíc? :) a já sedím v našem skromném, ale přepychovém příbytku a na počítači bez připojení píšu náš deník, abych ho pak mohla uploadovat, až se dostaneme na net. Odložila jsem zrovna časopis Nipponia (Japanologové budou vědět :), který mám s sebou, abych nevyšla ze cviku (trochu děs) a jdu psát. Ale popořadě.

Přiletěli jsme před kalendářním měsícem a měli domluvené předání auta + pár dní na rozkoukání u Deana, člověka, který tak nějak je spojený s naším auťákem. Přílet byl velmi působivý – fakt to vypadalo, že přilétáme do země hobitů – první vizuální kontakt s krajinou byl více než slibný :)

Po pár hodinách oplendování na letišti, kde mi vyšťourali australské kamínky, a trochu bloudění autobusovou dopravou nás vyzvedl Dean naším vlastním auťákem. Bylo to setkání opravdu milé a pěkné, protože jsme zjistili, že auto vypadá ještě líp, než na obrázku, jede, je docela vytuněný, nic z něj neteče a je v něm hafo místa :)

Tak jsme prvních pár dní trávili zařizováním registrace a bankovních účtů a vůbec všeho papírování a večerního povídání mimojiné s japonskými slečnami (hurá :), které tam byly na homestay.

Jelikož mělo vyřízení našeho pracovního čísla trvat asi 2 týdny, rozhodli jsme se, že nebudeme jen tak čekat a vyrazíme někam na výlet. Poloostrov Coromandel se nám jevil jako dobrá alternativa – ne tak moc daleko, ne tak moc na severu (stejnak není zatím léto a nejsme v Austrálii, že :), a taky jsme na mapě našli „Hot water beach“, což znělo víc než dobře.

První kontakt s NZ cenami nás uvedl do reálné reality, že to nebude žádná láce. Něco nás přímo šokovalo, ale prostě to tady takhle je nastavené a tím to hasne :) Tak jsme si koupili dobrůtky a vyrazili na cestu. Hned, jak jsme vyjeli z předměstí Aucklandu, začalo to místy vypadat hobitovsky :) Na Coromandel to je asi 100 km a po nějaké chvíli jsme tam dojeli. Mphli jsme se začít kochat, protože to bylo ultra zelené, všude stromový kapradí. Nějak jsme moc nečetli, kam jet a prostě jsme jeli, až jsme dojeli kousek k Hot water beach a Catherdal Cove – takový pěkný bílý skalky v moři a u moře. Jali jsme se projít až k nim, i když na mě už lezla rýmička. Malebná (hobití) procházka nás dovedla až do zálivu s krásně modrou vodou a skálama v moři, dvě pláže spojené přírodním tunelem ve skále na pláži. Když jsme prošli na druhou pláž, začal být Romovi „ten velkej šutr“ nějakej povědomej a přišli jsme na to, že jsme naprosto neplánovaně našli místo, které jsme měli půl roku před odletem na NZ na ploše, haha :) Někde jsem ho stáhla z netu a voilá, zde jsem! Parádní náhoda :) Roma to ještě oslavil dvojitou pánskou koupačkou (když všichni odešli) a já a rýmička jsme seděli na pláži.

Pak jsme se vydali na Hot Water Beach, ale bohužel jsme zjistili, že a) není odliv a b) nemáme lopatu, kterou bysme si za odlivu vykopali bazén, kam zespoda začne proudit horká voda, až ho, k velké spokojenosti účastníků, naplní. Tak jsme si řekli, že příště a zakechrápli na odpočívadle.

Druhý den byl čumendoidní taky, jezdili jsme po krásně zeleném Coromandelu, kochali se, koukali na koníky a jinou zvířenu, potkali spoustu possumů (= road pizza) a prostě jen tak jezdili. Odpoledne, když jsme dojeli nahoru, nám došlo, že tady asi týden dva nestrávíme a začali jsme přemýšlet, co dělat dál. IRD číslo jsme zatím neměli, Coromandel projetý jo, tak nás napadlo otevřít naši WWOOF knihu (dobrovolničení) a hledat. Na Coromandelu bylo docela dost farem uvedených, tak jsme zkusili zavolat asi na 4 nebo 5, ale buď měli plno, nebo to nebrali, nebo to šlo na záznamník, tak jsme usoudili, že nám není souzeno a vydali se zpět na jih, že ráno moudřejší večera.

Hledali jsme místo na spaní a na jednom hezkém parkingu u moře jsme chtěli zakempit, ale všimli jsme si cedulky „Freedom Camping Prohibited“, tak jsme jeli o kousek dál na menší, kde jsme žádnou neviděli a šli do hajan. Bohužel ráno, když jsme vylézali z pelechu, přijela hlídka a kdy jsme přijeli atd. Tak jsme poslušně řekli, kdy a taky, že jsme na předchozím parkingu viděli značku a proto jsme tady. No a paní nám ukázala značku rovněž na tomhle. Malá, otočená ze silnice, dost neviditelná. Roma ještě večer před spaním šel okouknout, jestli není něco na pláži. Obměkčit se nedalo a vysolila nám 200 dolarů pokuty jen to hvízdlo :( K těm 1000 dolarů, co hvízdly za zařizování papírů a kola atd na auta to byla další velká položka. Musím říct, že ještě teď nás to trochu prdí, protože jsme to neudělali vědomě a i Kiwáci se diví, že to není běžný. Dokonce nám Dean poradil, abychom jim napsali, za jakých okolností se nám to stalo a že jsme byli na NZ jen pár dní a jestli by nám to nechtěli prominout, ale prý, že by nechtěli :) A to jsem to napsala tak srdceryvně... :)

Ale prý takhle hlídkujou jen na Coromandelu a ve Fiordlandu, tak snad to bylo poprvé a naposledy. Nutno podotknout, že další den jsme se koukli i snad pod pařez.

No o dvě stovky lehčí jsme se rozhodli, že pojedeme ještě kousek na jih, protože se musíme nějak zabavit. Jeli jsme na Taurangu a Te Puke a krajina byla pořád krásně zelená, jen se to začalo hemžit kiwíkovýma farmama – tak i tak (ale ne tak :) - jakože ty farmy jsou Kiwáků (oni si tak říkají sami, to je nehaníme), jsou to kiwi(fruit) farmy, ale nežijou tam kiwi – ptáčkové.

V Rotoruře (snažím se skloňovat Rotorua) nás zastihl déšť a poté, co jsme jukli do mapy a průvodce – mapa říkala, Jardovým písmem, tajemný křížek u „Kerosene Creek“, který nám potvrdili i v informacích = koupání v horkých pramenech v přírodě, zadarmo; a průvodce, který nám ukazoval luxusní polynéské lázně začínající na 40 babkách, jsme se vydali do Kerosene Creek a skvěle se okoupali v hoských pramenech – jako z pohádky – laguna s malý vodopádkem, pršelo a my se cachtali v krásně teplé vodě a zahrabávali si končetiny do horkého podloží :)

Večer tedy proběhlo zmíněné stihomam-hledání značky a rokování o tom, co znamená „povoleno“ a „ne-zakázáno“, než jsme na tom odpočívadle zakempili. Ale žádná cedule tam nebyla a ráno nás nikdo s pokutou nevzbudil :)

Rotorua je asi 80 km od jezera Taupo, které leží tak nějak asi úplně ve středu severního ostrova, tak jsme si to našněrovali tam. Chtěli jsme se podívat i do nějaké termální „expozice“, ale ceny nás trochu, po pokutě odrazovaly, tak jsme si řekli, že tam zajdeme se Šupikama a taky jsme už nějakou geotermální akci viděli na Islandu, tak to nebylo úplně „must see“. V Taupo jsme na informacích zjistili, kde je ofociální freedom camping a taky free koupání v teplém potůčku. Koupání bylo absolvováno a kemp nalezen a tak jsme tam dva dny u kráááásné modré řeky Waikato zakempili. Byli jsme se podívat na vodopády Huka, jak se vypouští přehrada a pak, že zkusíme nějakou tu termální expozici.

Zahnuli jsme na „Wairakei Thermal Valley – Thermal Walk“ a dojeli do takového mini údolíčka s pěkným domkem – kavárnou, která má „za barákem“ menší údolíčko s čmoudíkama, a spoustou zvířátek – kuřata, králíci, pávi, kachny, nějaký pseudokrocani, co dělají hrozný kravál, koníkem, třema lamama (jo, musím to napsat takhle, jsou fakt lamózní) jednou „walking dead“ ovcí a jedním tlustým strakatým prasetem – jmenuje se Wilson. No a slovo dalo slovo a začali jsme tu dobrovolničit a z dobrovolničení se stalo po dvou týdnech už jen trochu pomáhání = menší nájem a tak už tu jsme skoro 4 týdny.

Nový Zéland – měsíc 1 – 1. kde jsme jezdili a chodili za ten měsíc

Tak jsme teda dva týdny dobrovolničili a stihli se seznámit s tím, jak to tady je. Pomáhali jsme sevším možným, úklid, pletí, stříkání ostružin, vykopávání ostružin nebo třeba nošení čerstvě vylíhlých kuřátek a chytání mámy slepice, abychom je zavřeli na pár dní do klece, kde budou v bezpečí. Pávi totiž nemají kuřátka rádi. Tak jsme si užívala 5 minut slasti, kdy byly kuřátka u mě v košili (následují infantilní citoslovce :)). Taky jsme krmili všechno to ptactvo, sbírali vajíčka ze všech různých míst, slepice se tady promenádujou, jak chtějí a všem to vyhovuje. Je tu i adoptované kuře – Vanilka, která tak nějak má pocit, že všichni v kavárně jsou její rodiče. Dá se nosit na rameni a tak. Celkově je to děsná pohoda být tady s těma všema zvířatama.

Jinak je tu ještě Kathy – Johnova partnerka a Ben, její syn, Doug, lovec a řezník, po večerech střílí králíky a pojedeme s ním na ryby.

John nám pomohl sehnat práci, 2 km odsud je hotel a teď tam housekípingujeme, ale fakt jsme to neměli v plánu na NZ dělat zase tohle :) Je to teda jiný v hodně věcech, není to full time, tak se pořád snažíme, abychom dělali co nejvíc hodin ha v něčem je to o dost horší, ale tak to je s každou prací v takovýmhle zařízení. Zatím tam jsme dva týdny a snad bude práce víc :) Dohodli jsme se s nima, že skončíme den předtím, než přijedou Šupáci a účel práce je jediný – vydělat a ušetřit něco na cestování předtím, než budeme na jižním ostrově v únoru (doufejme) jablkovat. Tak snad nám z toho nehrábne.

No a ve volnu sjem se jeli podívat do Mordoru, na Horu Osudu :)

Naše mapa je super, jsou tam zobrazený všechny lokality, kde se točil Pán Prstenů. Národní park Tongariro má jak Mordor,tak horu osudu a vede přes něj Tongariro Crossing, asi 20 km jednodenní trek. Tak jsme se na něj za krásného dne vydali. Hory jsou vidět už z Taupo a spolu s jezerem dotváří skoro „alpský“ obraz. Tongariro Crossing je z bodu A do bodu B, takže jsme přemýšleli, jak s autem. Navíc průvodce říkal, že je nejlepší zajet do vesnice Whakapappa, odkud jezdí busy do bodu A a pak z bodu b zase zpět do vesnice, kde parkuje auto. Navíc se prý auta, což je dost nezvyklé na místí poměry, docela často na parking A a B vykrádají, tak jsme si řekli, že zkusíme bus. Ale haha, nestíhali jsme to, takže „Paseka style rulez“, pak to nějak vyřešíme (jezdí prý i bus z B do A.)

První fáze cesty je sopečné údolí a výstup do sedla, ze kterého se pokračuje dál. No anebo si jen tak mimochodem můžete vystoupat na Horu Osudu (Ngauruhoe), pak slézt a pokračovat ve treku. Což jsme samozřejmě udělali :)

Cesta to byla pěkně prudká a podobná té na Fudži, akorát teda kratší, myslím. Zatím asi největší sklon, plus fakt, že nahoru nevede žádná cesta, prostě se tam musíte nějak po těch sopečných kamínkách vyškrábat. Ale výhled, ten V Ý H L E D byl fakt supr.

Viděli jsme, co všechno máme před sebou a i okolní Kopečkovy jako na dlani. Bylo vidět i Blue Lake, ke kterému jsme měli dojít až posléze. Když jsme se pokochali a zapomněli si udělat cool foto s pózou s Prstenem (budem tam muset vylézt znovu, no), sjeli jsme dolů asi za 20 minut. Já jsem si nasadila svoje skvělý návleky a dala jsem to bez ztráty květinky, Roma musel bohužel vysypávat.

Mordor here :)

Výstup nám teda odebral docela energie, takže výstup na další sedla (btw fata morgana :) byl trochu ploužo, ale nikdo nás nepředběhl ;)))

No a z toho vysokého sedla u rudého kráteru jsme spatřili Emarald lakes – 3 kráááásně smaragdová jezírka, nádhera. Hrozně tam foukalo, tak jsme to sešoupli rychle dolů k nim, kde už voněla stará známá síra čmoudíková. Chvilku jsme se tam zdrželi, dali první přesnídávku (tousťák a sýr :P ) a šli dál přes pláně Mordoru nahoru k Blue Lake, které jsme viděli předtím. To je o mnoho větší než smaragdová jezírka a je taky krásně modré a průhledné... fakt nádhera. V zimě celé zamrzá a zasněží, taky jsme si říkali, že to musí být zajímavá zimní túra.

Emerald Lakes

Blue Lake

Od Blue Lake se trasa začala stáčet a vinout dolů do bodu B, který jsme viděli, ale nechápali, kde nabereme těch 7 dalších km a jestli ty zatáčky jsou fakt všechny naše – bohužel fakt všechny byly naše a příchod jsme museli ještě navalit, protože jsme si matně pamatovali, že autobus do A jede v 16:30.

Tak se cesta vinula travinami v žluté barvě, výhled na okolní zelenou krajinu a lake Taupo, semtam čmoudik, no, prostě hodně svérázná a různorodá krajina :)

Na parking B jsme zjistili, že bus do A jede až za půl hodinu a s takovýmhle výrazem reakce 8O (samozřejmě v soukromí), že cca 15 minut jízdy nás vyjde na 60 dolarů. To i nám přišlo fakt hodně, tak mě napadlo zeptat se někoho, kdo přicházel ke svému autu, jestli by nás nehodili cca 2 km na silnici, od odkud bysme dostopovali. Sympatický pár Angličanů nás nejen hodil na silnici, ale pokračoval až k odbočce na parking A a ani tam nezastavil a hodil nás až k autu. Skoro jsme jim líbali nohy :)

Takže Paseka Style rulez! :))

_______________________________________________________________________________________

Další výlet, asi o dva týdny později, jsme se rozhodli pojmout formou „koukánízautaamožnánějakáprocházka“ a vydali se na vyhlídkou cestu „Forgotten World Highway“, která vede k hoře Taranaki krajinou, kde lišky mají dávat dobrou noc. Nebo Kiwi? :)

Znělo to zajímavě, na cestu samotnou to bylo asi 100 km z našeho domova. Cesta k cestě byla moc krásná a trochu známá, už jsme ji jeli do Tongariro. Forgotten World Higway předčila naše očekávání... fakt „zapomenutá zem“ v tom slova smyslu – nikde nikdo, občas osada, občas zbořený baráčky, spousta krav a ovcí a fakt klídek a krásný zelený kopce, který se tak podivně vlní a na všech jsou takový malý terásky. Fakt nádhera, moc se nám to líbilo. Nebyly tam hory, „jen“ kopce, ale moc působivé. V jednom místě je to dokonce jen prašná cesta džunglo-lesem, který byl zase úplně jiný než zbytek cesty.

Naštěstí to bylo tak, že „cesta byla cíl“ :), takže nám ani nevadilo, že jsme neviděli horu Taranaki, na kterou jsme se jeli podívat. Navíc měla přijít velká bouře, tak jsme se rozhodli nejet k moři, ale otočit to rovnou zpět směrem na východ po jižním pobřeží k národnímu parku Whanganui, jehož „poříční cestu“ jsme měli v plánu projet další den. Dojeli jsme tedy až kam to šlo, pořádně obhlídli naše spací místo a šli spát. V noci jsme čekali bouři jak hrom, ale nejen, že nepřišla, ale i ráno bylo sice zataženo, ale pořád v pohodě, tak jsme se hned vydali na cestu národním parkem. Tahle cesta byla asi dvakrát kratší, ale taky hrozně krásná. Řeka Whanganui má být smaragdově modrá, ale vydatné deště ji zabarvily dohněda, což vůbec neubíralo celkovému dojmu, který ještě dotvářely oblaka páry stoupající z lesů po dešti. Romovi se tahle cesta líbila ještě víc.

Cestový výlet jsme zakončili cestou pouští Rangipo na východní straně Tongariro, ale tam už nás bouře dostihla a neviděli jsme z pouště nic moc. Ale z toho, co jsme viděli jsme usoudili, že sopečné oblasti se dost podobají těm, co jsme viděli na Islandu. Takže se nám všecko líbilo :) Jo a ve Waiouru jsme si dali zatím nejlepší masový koláč, mňam :)

Pár fotek nakonec - nějak mi nedošlo, že jsem na net nedávala ještě vůbec nic, takže fotky z Coromandel a Tongariro crossing někdy příště - těchto pár je z posledního výletu na Forgotten World Highway a Whanganui NP